Dieselová Pro a Proti III: Emise pohřbily dobré motory, říká úpravce

Vinou zpřísňující se emisních předpisů už nikdy nikdo nevyrobí tak skvělý diesel, jako byly jednotky 1.9 TDI/66 či 81 kW z koncernu VW. Jeden z mnou upravených agregátů najel 860 000 km a asi někde ještě jezdí, pouze mi zmizel z dohledu...

Jedná se o motor nadprůměrně spolehlivý, relativně tichý, pružný, s dostatečným výkonem a šokující spotřebou. Mnozí moji zákazníci skutečně s lehkou nohou jezdí delší cesty za čtyři litry na 100 km, 5,5 l už je dosti svižné tempo a přes 7,5 l/100 km se nedostane ani závodník.

Tyto skvělé vlastnosti jsou vedle osmiventilové techniky dané také tvarem spalovacího prostoru v pístu a relativně velkými kapénkami vstřikované nafty. Tomu se asi divíte, vždyť přeci úkolem vstřikovače je rozprášit naftu co nejjemněji. Ano, ale jen pokud může prášit vícekrát za sebou tak, aby najednou nezačalo hořet příliš velké množství nafty a nedošlo k tvrdému nárůstu expanzních tlaků. To umí common rail, ne PD. Větší kapky začínají hořet postupně a expanzní tlak plynule roste po celý pracovní zdvih pístu. Proto mají klasická TDI tak měkký a plynulý záběr. Jenom holt touto technikou nelze docílit extra příznivých emisí, protože některé větší kapky se spečou na saze a výsledkem je kouřivost.

Nejspolehlivější v této řadě jsou agregáty 1.9 TDI/66 kW s kódem AGR, což jsou vlastně první motory TDI, co se do octavií montovaly. Turbodmychadlo u tohoto agregátu má regulaci obtokovým kanálem, oběžná kola jsou malá a tím pádem méně náchylná k deformaci při nedochlazení turbodmychadla po rychlé jízdě. Mění-li majitel motorový olej v intervalu 10 000–15 000 km (delší lhůty jsou populismem odmítaným všemi techniky a řadou studií), vzduchový filtr s každým olejem, tankuje u prověřených čerpacích stanic, naftový filtr mění každých 30 000 km, dochlazuje motor i turbo po zátěži a po každých 100 000 km, nebo pěti letech mění komplet rozvody i vodní pumpu a vždy po 150 000 km vyčistí EGR ventil, je tento agregát prakticky nesmrtelný. U motorů kódového označení ALH s VGT turbodmychadlem regulovaným naklápěním rozváděcích lopatek je potřeba jednou týdně teplý agregát vytočit krátkodobě přes 4000 ot./min, aby došlo k naklopení lopatek v celém rozsahu, čímž se předejde zreznutí a následným nákladným opravám.

Problémy se starty teplého motoru vyřeší preventivní repase startéru. Studený agregát nažhaví, proto nastartuje, u teplého musí kompresní teplo vytvořit svým záběrem právě startér. Má-li ojeté uhlíky, velké vůle na ložiskách a podobně, vyrobí ho až po více otáčkách. Předpokladem je též akumulátor v dobré kondici. Všem dobře známé jsou závady senzorů hmotnosti vzduchu, které však považuji za skoro vyřešené. Nové typy senzorů s jinak řešeným prouděním vzduchu se již zanášejí nečistotami mnohem méně. Motory 1.9 TDI PD konstrukčně vycházejí z předešlých 1.9 TDI, rotační čerpadlo zde však nahradily elementy čerpadlo-tryska, důvodem bylo plnění emisní normy Euro 4. Větší hlučnost je dána vstřikovacím tlakem 2100 barů, díky kterému se palivo přes menší otvory v tryskách rozptýlí na jemnější kapénky, ale také jeho daleko rychlejším vznícením ve válci. Výsledkem lepších emisí tak je vyšší hlučnost motoru s velmi prudkým nárůstem expanzních tlaků a paradoxně i vyšší spotřebou, obvykle tak o litr na 100km. Spolehlivost by mohla být prakticky shodná s TDI, nebýt daleko většího rozšíření prodloužených intervalů výměny oleje. Motor TDI PD olej přitom namáhá mnohem více než staré TDI. Recirkulace výfukových plynů je u tohoto motoru daleko častěji v činnosti, takže kontaminace oleje sazemi je o dost vyšší. Bohužel dnes není cílem legendární spolehlivost motorů TDI, ale spíše stav, kdy agregát ukončí svou životnost s koncem záruky. Vlivem dlouhých intervalů výměn oleje, vzduchového a naftového filtru je spolehlivost i životnost motorů TDI PD v praxi několikanásobně nižší. Zkoušky prokázaly, že oleje long life v těchto motorech jsou po 17 000 bez přísad, přesto v nich běžně setrvávají dalších 10 000 km. Za tu dobu brusná olejová emulze nemilosrdně opracovává všechny třecí plochy, přičemž nejhorší stav je na hlavě motoru a kluzném ložisku turbodmychadla.

V hlavě dochází k prodření horních ploch ventilových zdvihátek a nevratným změnám na vačkách, zvětšování vůlí ventilových vodítek a tím následnému ulomení talířku ventilu. U motorů, kde majitelé mění olej po 10 000–15 000 km, nedochází ani k vyviklání PD elementů v hlavě, což mnozí považují za zákonitou závadu. Olej bez přísad napadá pryžová těsnění, například se drobnou netěsností středního ložiska turbodmychadla dostává do sacího traktu. Poté praskají napadené tlakové hadice, degenerují drobné hadičky managementu motoru i samotné regulační ventily. Menší otvory ve vstřikovací h tryskách jsou citlivější na nečistoty v naftě. Motory TDI PD mají vždy turbodmychadla VGT, takže potřeba občasného důrazného vytočení platí i u nich. Jejich závadám se dá předcházet kombinací nešizeného servisu a poučeného uživatele, hlučnost částečně vyřeší modifikace softwaru řídící jednotky. Jedinou zásadní nevýhodou tak zůstává spotřeba paliva, která je prostě o litr vyšší než u původních TDI.